Dobývání Miroslavi – aneb jak jsme k rozumu nepřišli
Psal se právě rok 2014, když se tři odvážní vojáci rozhodli vydat na dlouhou cestu k obraně jim neznámého města. Tedy aspoň do té doby. Bylo to město vzdálené od jejich rodných domovů stovky kilometrů, ale jejich odvaha a touha pomáhat dosahovala takových rozměrů, že je žádná dálka nemohla od jejich úkolu odradit.
Teď by asi někteří čekali, že se jeden z těch tří jmenoval Athos, další Porthos a vy víte jak je to dál. To Vás ale nejspíš zklamu. Dokonce ani nebyli všichni tři vojáci. Jednou z nich byla i odvážná markytánka Eliška, druhým byl zručný arkebuzír Meďoš a do třetice všeho dobrého i má maličkost.
V té době jsem byla hrdým vlastníkem ostříleného motorového oře, kterého jsem toho osudného pátečního odpoledne dopravila k Honzovi na dvorek, kde započala maturitní zkouška ze skládání tetrisu. Kdo u toho nebyl, nejspíše neuvěří, kolik věcí je možno naskládat do malého třídveřového auta. Věřte, nevěřte, ale povedlo se nám tuto zkoušku úspěšně složit a už nám nic nebránilo vydat se vstříc novým dobrodružstvím.
Sluníčko nám celou cestu krásně svítilo na cestu a navzdory ukecané navigaci se nám bez větších zajížděk povedlo po pár hodinách dojet na místo určení. Příjemnou změnou byl fakt, že jsme tentokrát nemuseli v zámeckém parku shánět prostor pro naši obvyklou jurtu, ale stačil nám malý kousek země pro vypůjčené áčko, strategicky umístěné vedle našich slovenských bratří. (Zda jsme se my přifařili k nim, či oni k nám, si už nepamatuju.)
Když se nám podařilo složit další maturitní zkoušku, tentokrát ze skládaní áčka (věřte nebo ne, postavit jurtu se v té chvíli zdálo jednodušší), určili si každý oblíbené místo na spaní a zařídili další nezbytné organizační věci, bylo konečně na čase se noc před bitvou pořádně pobavit. A to je přesně ta chvíle, kdy jste rádi, že máte po ruce Havrany.
Už ani nevím, jak to vlastně všechno začalo, co se vlastně pilo a další podrobnosti, ale to důležité, na co nejspíš už nikdy nezapomenu, byl ten půlnoční průvod po zámeckém parku za zvuku Vánočních koled (podotýkám, že po slovensky). Že na tom není nic zvláštního? Jo, já zapomněla zmínit, že se to celé odehrává v měsíci červenci.
Co se dělo dál už snad ani nestojí za zmínku. Důležité je, že jsme nakonec všichni nějak našli cestu do svých postelí… totiž na svojí část země ve stanu a šli dřív, či později spát. Jak se říká, slušní lidé chodí domů za světla. Po dlouhých dvou hodinách spánku přišel nečekaný budíček a my se museli pomalu dát dohromady, abychom byli připraveni v celé parádě na průvod městem. Bohužel zrovna o detaily z této přehlídky, se s Vámi moc podělit nemůžu, neboť kromě kontrolování správného kroku a držení zbraně, mi už na nic víc nezbývala mozková kapacita, takže Vám ani nemůžu říct, jak krásnou řeč to tam ten starosta měl.
Nicméně jsme to všichni přežili ve zdraví a mým jediným a největším přáním v té chvíli bylo svalit se někde do stínu a vzbudit se až těsně před bitvou. Jak už to tak chodí, tak mé přání vyslyšeno nebylo a tak jsem si párkrát zvládla projít stánky, podívat se na scénické vystoupení naších kolegů z Viátoru a pobaštit poctivý kotlíkový guláš.
Všichni řádně nasyceni a odpočati jsme se poté začali pomalu štocovat do útvarů a pochodovali na bitevní pole. Musím Vám říct, že všechny hlavně mušket se v ten den rozpálily do běla četností vypálených ran a mnoho protivníků bylo poraženo (někteří i několikrát). Bohužel už si dnes nepamatuji, kdo to tenkrát vlastně zvítězil, ale vzat v potaz fakt, že se všichni dobře bavili a nikdo skutečně nebyl vážně raněn, je to i docela jedno. Hlavní je, že jsme se všichni dobře bavili a že bitva skončila tak akorát s vyprázdněním posledního anděla na bandalíru.
To nejlepší však ještě mělo přijít. Představte si, že uprostřed náměstíčka před hradem byla kašna plná vody. V těch třicetistupňových vedrech sice nebyla ani studená ani nic podobného, ale byla to voda a věřte mi, že pro uříceného vojáka, je to to nejlepší, co tam vůbec mohlo být. A to byste ani nevěřili, kolik těch holomků je jich tam schopno se najednou naskládat…. A i s kytarou.
Když už potom z kašny vylezl i poslední voják a voda v ní byla ministerstvem zdravotnictví označena za vysoce toxický odpad, nastal čas zahrát si s našima bratiama dobový fotbal s dobovým míčem. Můžu Vám říct, že ačkoliv nemám fotbal nijak zvlášť v oblibě, tak tenhle jsem si ráda zahrála a nad míru užila. A to ani nezmiňuji, jak zapáleným fotbalistou se ukázal být náš Venca. Navíc jako jediný z nás vybavený i dobovými kopačkami.
A tak nějak skončilo naše bojové dobrodružství. Sice jsme měli před sebou ještě jednu noc, balení a cestu domů, ale někteří z nás (teda hlavně já) jsme byli tak utahaní, že jsme spát hned po setmění. Musím říct, že jsem svou roli řidiče plného vozidla tenkrát brala docela zodpovědně. A díky tomu se mi povedlo všechny dopravit v přádku domů a ještě nesčetněkrát jsem se s nimi do té doby potkala na podobné akci. A doufám, že se tam příště potkám i s Vámi.
P.S.: Příště budeme muset při balení napsat přesný popis toho, co kam patří, ať nemusíme maturitní zkoušku z tetrisu skládat dvakrát za jeden víkend.
16. 09. 2024
O víkendu 20. - 22. září potáhneme ku Praze, zde se zúčastníme tradiční rekonstrukce bitvy na Bílé Hoře z roku 1620. Podrobnosti k akci jsou k nalezení na stránkách zde.
15. 08. 2024
O víkendu 16.-18.8. 2024 se zúčastníme dalšího ročníku již tradiční akce Den Brna - rekonstrukce dobývání Brna švédskou armádou roku 1645. Více informací o akci je zde.
15. 08. 2024
V sobotu 17.8.2024 se naše skupina zúčastní také akce v opevnění Velká šance v Mostech u Jablunkova - Šancefest. Podrobné inromace k akci jsou k nalezení zde.