les Enfants Perdus

Kroměříž

Kronika » 2015 » Kroměříž

Datum konání: 11. - 12. 07. 2015

Datum vydání: 19. 03. 2018

Zápis vytvořili: Jan Galia - Zrzečka, Verča Hruškovská

Píše se rok dvoutisící patnáctý a já se již po třetí usazuji se svými spolubojovníky k plápolajícímu ohni a džbánku vína uprostřed klidné noci v kroměřížském parku. Tradičně se jedná o jednu z našich nejoblíbenějších akcí sezóny a to hned z několika důvodů. Jedním z nich je bez pochyby nádherné prostřední místního zámeckého parku, ke kterému nás váží příjemné vzpomínky na minulá léta a v neposlední řadě taky dlouholeté kamarádství a partnerství s kroměřížskými Many.

Ale vezměme to pěkně popořádku. Jak bývá zvykem, na akci se vyjíždí v pátek odpoledne. Jakmile se všichni pracující dostanou domů z práce, poberou nachystané věci a můžou vyrazit za dobrodružstvím. Naskládat občas čtyři lidi s plným vybavením do auta není vůbec žádný med, ale léty praxe si už náš milovaný Mirek osvědčil jisté metody a tudíž za nedlouho už i já sedím na zadní sedačce jeho Octávky a přemýšlím, co jsem si tentokrát mohla zapomenout přibalit. Po chvilce to však vzdám, jistá si tím že to nejdůležitější mám, a to co nemám prostě nebudu potřebovat.

Za necelé dvě hodinky jízdy vjíždíme do Kroměříže a pár minut na to už hledáme vhodný plácek pro naši jurtu v zámeckém parku. Naštěstí nám to nečiní žádné velké potíže a tak se pouštíme do stavění. Naše pilné úsilí nám chvilkami narušují příchozí kamarádi z ostatních skupin, kteří se do parku slízají jako švábi na pivo a tak vzniká dostatečná časová rezerva pro ostatní posádky ze skupiny, aby stihly dojet ještě před dostavěním stanu a trochu nám pomohli. Samozřejmě kromě Honzy s rodinou… :)

Když je konečně postaveno a dojíždějí poslední opozdilci, může započít jedna z mých nejoblíbenějších chvil na akcích – večerní posezení u ohně. Většina z nás se velice rychle a dobrovolně převlékne do toho správného civilního oblečení a než se nadějeme, už hoří oheň, pomalu se smráká a já v sobě mám první flašku vína. :D

Flaška s flaškou se sejde, přátelé, kolemjdoucí i kmenoví přichází a odchází a čas nám ubíhá velmi příjemně a rychle až postupně každý z nás usoudí, že je dostatečně unavený, aby mohl spokojeně ulehnout do teplého spacáku či kožíšku a oddat se slastným snům. Pamatuju si, že u mě to tu noc nebylo tak úplně jednoduché, páč jsem téměř celou noc klepala kosu a nebyla se absolutně schopná zahřát, i když jsem si na sebe navlékla mikinu a do spacáku si nacpala ještě deku.

Nic naplat. Přerušovaným spánkem to nějak doklepu až do rána, kdy se silou vůle donutím vylézt ze spacáku a po pár ztuhlých pohybech se začínám pomalu rozehřívat a probouzet. U snídaně už funguji docela normálně. Po snídani nás čeká nějaká chvilka volna, kterou vyplníme kontrolou výzbroje. Když už jsme si všichni jistí, že jsme doma nic důležitého nezapomněli a napěchujeme všechny anděly na bandalíru takovým množstvím prachu, co se do nich jen vejde. Někteří z nás ještě využijí posledních pár volných minut k procházce po parku a zmapováním stánků, které začínají rašit podél chodníčku jako houby po dešti.

Potom nás čeká tradiční průvod městem. Činnost u všech zúčastněných nad míru oblíbená, ale i to k tomu patří. A věřte nebo ne, i během toho hodinového chození po kostkami poseté Kroměříži, kde se vám neustále zasekává do spár furketa, se dá zažít mnoho srandy a nakonec si to začnete užívat i kdybyste nechtěli. Tak si to představte, slunce vysoko na obloze vám odhodlaně svítí na cestu, během prvních pěti minut po vyjití ze zámecké zahrady se už potíte, jak kdybyste právě běželi maraton. Ale když se zaposloucháte do toho pravidelného rytmu pochodové chůze, vedeného bubny a doprovázeného pochodovými písněmi okolních skupin, na to vše ostatní zapomenete a strhne vás to do úplně jiné dimenze.

Průvod máme za sebou a teď nás čeká lahodný obídek. Všem nám během toho chození po rozpáleném náměstí dost vyhládlo, takže oběd zhltneme během chvilky a já prohlašuji, že tak dobrý oběd se musí správně vytrávit. Najdu si ten nejpříjemnější stín pod stromy, jaký v parku je, natáhnu se tam jak široká tak dlouhá a pomalinku se nechám ukolébat k lehkému spánku. Aby mi nebylo smutno, tak se ke mně připojí i Ivoš se Zrzečkou. Můžu vám říct, že přesně takhle nějak si představuju naprosto ideální odpoledne. Ležet si takhle někde v trávě, podřimovat a povídat si s kamarády… no není to značka ideál? :D

Dřív nebo později se ale musíme naší pohodové chvilky vzdát a vrhnout se na přípravy k nastávající bitvě. Doplníme do andělů to, co jsme zvládli vystřílet během průvodu, pomůžeme zavřít plechovky (pikenýry) do jejich plechových krunýřů, markytánky doplní prázdné láhve vodou a voilà jde se na to.

Utvoříme zástup, přejdeme od jurty na plac a přeskupíme se do řady. Jsme špatně, musíme se posunout, takže znovu přeskupení do zástupu, kousek popojdeme a zase v řad. No prostě chaos už od první minuty, ale bez toho by to nebyla správná bitva.

Tak jo, stojíme. Vypadá to, že se začíná něco dít. Ládujeme pušky a pikenýři vpřed. První řada pal! Druhá řada dopředu a také pal! Chvilku pauza, všichni nabíjíme a… salvou! První řada zaklekává, druhá dostupuje a všichni jako jeden muž… BUM! RÁNA JAK SVIŇA!

A tak to pokračuje v podstatě celou bitvu. Jednotky na obou stranách po sobě střílí, občas se někdo trefí a voják padne. Přeformovat a vpřed. Voják se zrecykluje a jde dál. Najednou jsou jednotky k sobě docela blízko. Pokládáme muškety a běžíme na pobočky. Semele se ten pravý střet jak z akčního filmu a za okamžik už se jednotliví vojáci stahují každý na svou stranu, většina padlých zůstává tam, kde si zrovna lehli. Nabíhají markytánky a dělá se recyklace. V tom zmatku se stane, že se jeden z našich najednou ocitne proti nám. Nu což, my si to s ním vyřídíme po bitvě. Ještě jednou se to všechno zopakuje dokola, tentokrát i s nájezdem jízdy, kterému čelíme typickým chaotickým caré. I přes všechny zmatky se nám povede na jedničku, až se nepřítel zalekne a své koně raději otočí a ujíždí pryč. Čeká nás ještě poslední zteč na pobočky, kdy poražení jsou již definitivně mrtví a vítězové začínají mrtvoly obírat o vše, co se jim může hodit, zejména o boty.

Tím končí další slavná bitva konaná v zámeckém parku v Kroměříži. Postupně se všichni sbíráme k závěrečnému defilé po kterém z posledních sil dojdeme k jurtě a někteří z nás padnou únavou na hubu pomalu dřív, než ze sebe stihnou sundat veškerou tu nebezpečnou nádheru, kterou jsou ověšeni. Usuzuji, že je mi příliš velké horko, než abych zůstával v těch propocených věcech a tak se během chvilky přetransformuji z vojáka na markytánku a užívám si ten skvělý pocit vyčerpání, radosti a pozůstatku adrenalinu, který zažívám po každé bitvě.

Po chvilce se probouzím z tohoto úžasně omamného deliria a nestačím se divit, jak problém s vedrem vyřešili kolegové ze sousední skupiny, kteří si hned vedle stanu postavili provizorní dřevěnou káď, která se rázem proměnila na bazén plný polonahých, zpocených chlapů. Hotový pohled pro bohy! :D

Usuzuji, že téhle podívané už mám dost a dříve než se Honza začne shánět po dobrovolnících, kteří by ho vyzuli z bot, vymýšlím únikový plán v podobě večeře v jedné z místních hospůdek na náměstí. Mirek s Lenkou, Ivošem a Meďošem s večeří souhlasí, takže se zanedlouho ládujeme lahodným jídlem a probíráme všechno možné i nemožné, hlavně dnešní úspěchy a neúspěchy během bitvy. Čas nám příjemně plyne, a když se nasyceni a mírně opojeni vypotácíme z hospůdky, slunce už pomalu zapadá za obzor. Atmosféra a scenérie, kterou západ slunce umí v tomto městě vyčarovat je naprosto neuvěřitelná a mě si zas a znovu získává. Jak už jsem naznačila na začátku, Kroměříž si mě dokázala naprosto získat a v okamžicích, jako je tenhle, si mé srdce získává jen víc a víc.

Vracíme se zpátky k jurtě za zbytkem skupiny a započíná druhý, z pravidla mnohem klidnější večer na akci. U mě to tentokrát platí doslova, neboť se po tomto vydařeném dni cítím naprosto uvolněně a vyklidněně, což podpořím ještě nějakým tím pohárkem vína a oči se mi začnou klížit pomalu dřív, než nastane úplná tma. Po chvilce to tedy vzdávám a jdu si lehnout. Usínám pomalu dřív, než zvládnu dopnout spacák a spím spokojeně až do rána.

Další den ráno už je na všech vidět taková ta příjemná, uvolněná únava a uspokojení z dalšího nádherně prožitého víkendu. Sbalíme věci, rozloučíme se s ostatníma skupinama a můžeme jet. Cesta je volná a jede se dobře, takže se před dojezdem stavíme tradičně u Čendy na česnečku a než se naději, už vykládám věci z auta v Kopřivnici před panelákem. Poslední loučení s posádkou vozu a hurá domů do sprchy, kde si ještě vychutnávám pocity naprosté uvolněnosti, s úsměvem na tváři vzpomínám na právě prožitý víkend a už v tu chvíli se nemůžu dočkat, až začne ten další.

S uspokojením a láskou se s Vámi loučí

Verča

Přihlášení

Starší aktuality

Kroměříž

Aktuality

Bílá Hora

Brno

Šance u Jabunkova